První medicínské zmínky o epilepsii se tradují do dob babylonských, tedy někde v roce 2080 před naším letopočtem. Od té doby dostala několik pojmenování a krom epilepsie ji můžete znát jako padoucnici, morbus sacer, morbus divinus, božskou či svatou nemoc. Do učebnic lékařské diagnostiky se dostala někdy v rozmezí 1067 až 1046 před naším letopočtem. Avšak tou dobou byla definována jako řádění zlých duchů a k léčbě se využívaly masti, amulety a s oblibou exorcismus. První komplexní pohled na nemoc pojmenovanou epilepsie stanovil ve 4 století př.n.l. Hypokrat. Ten popsal různé typy záchvatů a dokonce obdobné symptomy objevil i u zvířat. Přesto byla epilepsie ještě ve středověku považována za trest od boha, proto se jí také říkalo boží nemoc. Teprve až v druhé polovině 19. století bylo definitivně stanoveno, že příčinou záchvatů je mozek a pro léčbu byli využívány bromidy.
Epilepsie postihuje přibližně jedno procento populace a je vyvolána abnormální elektrickou aktivitou v buňkách mozku. Tyto abnormality mohou zasáhnou pouze jistou část a v takovém případě se jedná o parciální záchvat nebo může dojít k rozšíření na celý mozek a tento generalizovaný záchvat je provázen typickými křečemi a bezvědomím. Epilepsie se dále krom lokality zasaženého místa a následných symptomů rozděluje na symptomatickou, idiopatickou a kryptogenní. Symptomatická epilepsie má jasnou příčinu. Vzniká po úrazech hlavy, nádoru na mozku, po cévní mozkové příhodě či prodělané infekci. Tato forma může člověka postihnout v jakémkoliv věku, přičemž ve stáří následkem změn je běžnější. Idiopatická epilepsie je podmíněna dědičnými vlohami a projeví se nejpozději do dvaceti let. U Kryptogenní epilepsie jsou dnešní vědě příčiny vzniku zatím neznámé.
Při vyslovení slova epilepsie si každý povětšinou vybaví záchvat, kdy se nemocný zhroutí k zemi a nekontrolovatelně sebou třese, avšak to je představa trochu zkreslená, neboť jak již bylo zmíněno, projevy jsou odvozené od lokality v mozku, kde k abnormálním výbojům dochází. U některých pacientů mohou být postiženy jen některé funkce, proto za příznak epilepsie je nutné považovat i trhání koutků úst. Při veškerých záchvatech však dochází ke ztrátě vnímání okolí, což je hlavním pojítkem jednotlivých druhů. K popsanému generalizovanému záchvatu dochází při zasažení rozsáhlé oblasti mozku. Dá se rozdělit na tři fáze. Na období před záchvatem, kdy se několik vteřin před samotným záchvatem objeví tzv. aura. Ta se projeví dle časti mozku, kde epilepsie vzniká. Někdy tato fáze chybí úplně nebo jsou její příznaky jen těžko rozeznatelné. Druhou fází je samotný záchvat, jenž trvá i několik minut a je natolik vyčerpávající, že jedinec posléze upadá do spánku, což je třetí fáze záchvatu. Epilepsie sama o sobě není životu nebezpečná, avšak při samotném záchvatu není nic neobvyklého, že dojde k zranění. Samotný záchvat se stane nebezpečným, pokud trvá déle než 30minut či dochází ve velmi krátkých intervalech k jeho opakování. V takovém případě může dojít k poškození mozku. Tento stav je pojmenován status epileptici.
Avšak při správné léčbě k němu nedojde. Standardně je využíváno k léčbě farmaceutik, jejichž účinnost má však svá omezení a tak není nezvyklé jí zvyšovat jejich kombinací. I přes to se u cca 30% pacientů nedaří příznaky epilepsie zmírnit či úplně zastavit. V těchto případech se neurologové přiklánějí k některé operativní metodě.